"Viktorie Wardová, to nemyslíš vážně!" křičela matka na moji mladší sestru a výhružně před ní komíhala svým ukazováčkem.
"Ale, mami!" bránila se Viktorie, nebylo to však nic platné.
"V tomhle jít do školy nemůžeš!" protestovala matka a sjela svoji dceru pohledem plného zděšení.
Aby ne, Viktorie na sobě měla černý, krajkový korzet a minisukni. Dlouhé, černé vlasy měla svázané do drdolu a na tvář si naplácala až nepřirozeně moc make-upu.
Ušklíbla jsem se a z bezpečné vzdálenosti nad hrnkem ranního kafe jsem ten spor sledovala. Já sama jsem tenhle styl neuznávala, radši jsem zůstala u svých džíny a vytahané tričko.
"Ronnie, tak řekni něco!" otočila se ke mně s nadějí v hlase Viktorie.
"Promiň, sestřičko, s tímhle ti nepomůžu." Sladce jsem se usmála a dál se věnovala svému hrnku kafe.
"Tohle ti nezapomenu!" ohradila se Viktorie a já jen pokrčila rameny.
Byla jsem ráda, že jsem si tímhle obdobím, kdy jsem strašně toužila po pozornosti kluků, už prošla. Prohrábla jsem si kaštanově hnědé vlasy a zamyslela se.
Dnes odpoledne mám mít s Maxem hlídku v lese. No nazdar, pomyslela jsem si. Max Lewellyn, školní vtipálek, je jeden z mích nejlepších přátel, kteří my v Transylvánii ještě zbyli. Většina se totiž odstěhovala do Německa, do Bingburgu. Moje rodná země není totiž zas tak normální, ani vlastně moje rodina ne. Rodina Wardových je už po staletí známá pověstí metamorfágů, druhu vlků. Metamorfág je prakticky člověk, který se podle libosti může měnit ve zvíře svého rodu. A ještě k tomu je v Transylvánii plno upírů, ze kterých má Viktorie přímo hrůzu.
Viktorie je o dva roky mladší, je jí patnáct a obě chodíme na stejnou školu, která je často přezdívána "Monster High". Z myšlenek mě vytrhl další rozbouřený matčin výkřik. Znuděně jsme pohlédla na hodiny, které ukazovaly čas 8:43. Vyděšeně jsme vyskočila ze židle a hrnek kafe my vypadl z rukou.
"Tak dost!" vykřikla jsem, když si stále ničeho nevšimli. "Mami, musíme do školy, nešlo by to přesunout na odpoledne?" Zažadonila jsem.
"Dobře, ale," pohlédla na mě, "Viktorie, okamžitě se švihej nahoru převléct!" zavelela, když si všimla, jak její dcera nenápadně chytá po batohu a ukázala směrem ke schodišti směřující do našeho pokoje.
Viktorie podrážděně zabručela a zamířila nahoru. Slyšela jsem, jak nesouhlasně mumlá něco v tom smyslu, jako "Ona není normální", ale pak už zmizela ve dveřích pokoje.
S hlasitým zaúpěním jsem sjela zpět na židli. Pohled mi sklouzl k rozlité kávě na zemi a prosebně jsme zvedla oči k matce.
"No dobře, uklidím to." Prohlásila, jakoby mi četla myšlenky.
Vděčně jsem se na ni usmála a střelila jsem vražedný pohled po sestře, která se právě objevila ve dveřích a upravovala si tričko s nápisem Republikáni volí Voldemorta!.
"A rapedadi do školy!" zavelela matka a vyrazili jsme ke dveřím.
Vyšli jsem se sestrou na ulici a jakmile za námi matka zabouchla dveře, spiklenecky jsme se na sebe usmáli a v očích nám zajiskřilo.
Rázem jsme se převtělili do vlků a tryskem zamířili ke škole. Jasně, že jsme to brali přes nejrůznější tmavé uličky a před školou jsme už zase byli lidé, jinak by na nás ještě nákej pocestný zavolal policii, nebo ještě hůř, útulek.
Viktoriina srst má barvu noční černě, za to já jsme celá zlatavě hnědá. V mnoha ohledech se se sestrou lišíme, za což jsem upřímně ráda. Nenávidím, když mě někdo s někým srovnává.
Do školy jsme to stihli jen tak, tak. Viktorie se oddělila už u schodů školy. Do třídy jsem vtrhla právě ve chvíli, kdy zazvonilo. Náš profesor Tepes tam naštěstí ještě nebyl. Zřízeně jsem dopadla na židli mé lavice a horlivě jsme si z batohu začala vytahovat věci na hodinu.
"Ale, ale," Ozvalo se kousek ode mě. "To je snad poprvé, Rhondo, kdy jsi přišla pozdě do školy."
Otočila jsem se. Byl to Mercucius Shaw. Pobaveně se na mě šklebil a jeho studeně modré oči jiskřili. Jeho černé, rozcuchané vlasy mu spadali do obličeje a neuvěřitelně mu to slušelo. Jako obvykle. Až na jednu drobnost. Byl bledý jako křída. Ano, Mercucius je upír.
"Neříkej mi tak!" zavrčela jsem.
Nenávidím, když mi někdo říká Rhondo, snesla jsme to akorát od matky. A z něho jsem rozhodně strach neměla i když bylo riziko, že mě může kdykoli kousnout. Mercucius už radši nic nenamítal, protože do třídy vstoupil profesor Tepes a zamířil k tabuli. Pokynul nám, abychom se posadili.
Začali jsme probírat nudnou poezii a Mercucius se neubránil do mě šťouchnout.
"Co se tak strašného stalo, že jsi přišla pozdě?" zašklebil se.
"Ségra." Povzdechla jsme si.
"Myslíš Viktorii? Je fakt hezká." Řekl uznale.
"Aby ne! Je to moje sestra!" usmála jsem se.
"Nejste si moc podobné."
"Co tím sleduješ, Shawe?" zavrčela jsem, když mi došla pointa jeho 'vtipu'.
"Ale nic, Ronnie Lee." Zakřenil se a objal mě kolem ramen.
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpět k tabuli, kde právě profesor Tepes vysvětloval , že próza je z latinského prósa orátio.
Zbytek hodiny jsem se snažila věnovat zadanému studiu, ale moc se mi to nedařilo. Myslí jsem stále unikala k odpolední hlídce s Maxem. S ním se rozhodně nudit nebudu a na chvíle s ním se vždy těším. Snad ho uvidím o přestávce.
Zazvonilo.

To znám :) No těším se na pokračování
PS:Pěkný obrázek ;)) ;P