Oči se jí zalily slzami. Byla to strašná bolest, přímo příšerná! A přes to mohla sáhnout po klávesnici a napsat tuhle povídku. Přemýšlela, jestli má zavolat mámě, nebo ne. Říkala, že jí má zavolat jenom v případech něčeho velmi důležitého. Vždyť ji pokousal pes!
Byl to pes přítele Igora její mamky a jmenoval se Ben. Jak se to stalo? Takhle.
Už delší dobu na ni vrčel, ale to asi na všechny. Začala se ho bát a držela se od něj dál. Po nějaké dobře s ním byl Igor u veterináře a ten mu řekl, že se k němu mají chovat tak, jako by vůbec nevrčel. Však to taky udělala. Byla doma sama a na společnost měla jenom toho vrčivého psa.
Nudila se, tak se k němu přiblížila a on, jako vždy, začal vrčet.
"Ale no ták, Bene, přece na mě nebudeš vrčet. To se nedělá!" vysvětlovala klidným, nasládlým tónem, jak jí to vysvětloval Igor.
Pes na ni nebral ohledy a klidně si vrčel dál. Igor jí přece říkal, že se ho nebá bát! Přiblížila se ještě víc. Pes přestav vrčet.
"Tak hodnej." pochválila ho.
Chystala se ho pohladiv, když v tom Ben vyskočil a s hlasitým štěkotem a vyceněnýma zubama se na ni vrhl.
Vyskočila a začala vyřvávat psovo jméno. Marně. Pes se zakousl do její ruky a jejím tělm projela vlna nesnesitelné bolesti. Pes zvýšil stisk a ona sebou trhla. Nakonec ji pustil a odběhl na své místo.
Rozběhla se do obýváku a sedla si ke stolu.
"Pitomej pes!" zaklela a prohlížela si odřenou kůži na ruce.
Bolest byla větší, než by měla být. Byla jenom odřená, ale ruka vřeštěla dál.
"Co se stalo?" slyšela ode dveří Igora.
"On po mně znovu vyjel."
"A co si dělala?"
"Chtěla jsem ho jen pohladit." přiznala a položila se hlavu na bolestnou ruku. Igor byl v předsíni s Benem, takže ji neviděl.
"A dobrý?"
"Jo." zalhala.
K jejímu překvapení, se Igor začal s Benem mazlit! S tím ohavným psem, co ji pokousal!
Chtěla si sundat náramek a vtom zjistila, že pod ním má dvě krvavé, hluboké rány. Vytřeštila oči. Co teď?
Igorovi samozřejmě nic neřekla. Počkala, až odejde a šla si to umít studenou vodou. Ale bolest byla tak nesnesitelná, že toho rači nechala a vzala si toaleťák, protože kapesníčky byly až v kuchyni, kde byl ten vrčící pes.
Sedla si ke stolu s počítačem a začala si čistit ránu. Měla plné zuby těch Igorovích rad o tom, že se ho nesmí bát a klidně k němu jít. Co když se jí tam dostala infekce? Rána byla naštěstí mimo žílu, ale ještě kousek a ten zatracenej pes by byl od krve.
Napadlo ji, že by o tom mohla napsat povídku. Je to přece zajímavé téma a když bude psát pravdu, tak to ostatní určitě ocení. Ale, přece...může vůbec tou rukou psát?
Sáhla po klávesniny a snažila se napsat úvod. Šlo to výborně. Sice ji to trochu pobolívalo, když ohýbala zápěstím, na kterém byly ty bolestivé rány, ale dalo se to zvládnout. Přece stejně většinu psala levou, tak proč ne.
A dala se do bolestivého díla.